Když děti chtěly místo sportování mluvit

Co jsme dělali

Na Sportovkách se opakovala jedna věc. Děti si chtěly povídat. Něco vyprávěly, reagovaly na sebe, vstupovaly do vysvětlování her a trénink se kvůli tomu pořád zastavoval.

Místo dalšího napomínání jsem jim navrhl dohodu: když to do příště vydrží a nechají dnešní program běžet, příště můžeme klidně celý trénink věnovat jen povídání. Nabídka je nadchla. Zbytek tréninku proběhl překvapivě soustředěně.

Příště jsem proto postavil lavičky téměř do kruhu a doprostřed položil obruč. Měla představovat ohniště – jako bychom seděli u táboráku. Děti se usadily a začaly vyprávět.

Brzy se ale objevil další problém. Některé děti překřikovaly ostatní. Měl jsem proto připravené rozlišováky. Kdo chtěl mluvit, dostal jeden. Když domluvil, mohl ho položit do obruče – symbolicky „přiložit do ohně“. Postupně se ohniště zaplnilo.

Povídali jsme si asi dvacet minut. Objevila se běžná témata, ale také věci, které bych při normálním sportovním programu nejspíš vůbec neslyšel – co dětem vadí ve škole, čeho se bojí, jejich strachy a fobie i další osobní témata.

A pak přišel moment, který jsem neplánoval. Děti samy řekly, že už si povídaly dost a chtějí sportovat. Vstaly od „ohniště“ a pokračovali jsme v programu.